Postavy z příběhů

Kazimir

6. listopadu 2010 v 12:14 | Bejb
Kazimir se narodil předčasně a dodneška neví komu, protože odmalička žil v dětském domově. Nikdy se mu tam nelíbilo, šikanovali ho a častokrát to na něm bylo vidět. Modřiny měl za těch několik let skoro všude a o zlomeninách nemluvě...
Žilo se mu špatně, nekolikrát se pokusil o sebevraždu, ale nikdy se mu to nepovedlo. Za což jsem ráda, protože jinak bych ho nepoznala.

Kazimir
Díky tomu, v jakých podmínkách žil, utekl ve čtrnácti a rozhodl se už nikdy nevrátit, ne dobrovolně. Radši se plahočil špinavými ulicemi a hledal kam složit hlavu, než to peklo, kde v pokoji měl jako jediný mříže.

Dodneška nemá občanku, protože mu ještě stále není osmnáct a za ty tři roky ještě policie nevzdala hledání. A tak když náhodou někdo chtěl průkaz totožnosti, začal mluvit ukrajinsky a zdůrazňoval, že nerozumí. Původem byl totiž z Ukrajiny, jeho jméno se psalo bez čárky a většina lidí s tím měla problém, ale on byl na to hrdý. Svoji rodnou řeč se naučil od něj. Nikdy se nevyslovovalo jeho jméno. Ale pokud byl někdo tak smělý a nebál se, že mu někdo rozbije držku, byl to Hans. To on ho přivedl k téhle práci, dal mu bydlení a nakrmil ho. Prvních pár dní se o něj staral jako o vlastního syna, ale přece jenom, Kazimir věděl, že za to bude něco chtít, počítal s tím, že by měl krást, ale nepočítal s tím, že by měl dělat mužům kurvy...

Prvních pár dní měl k tomu odpor, ztratil se a přemýšlel, nechtěl to dělat, bylo to tak odporné. Jenže bohužel neměl šikovné prsty a tak se mu nepodařilo dostatčeně si naloupit, musel tedy zpět a odprosit, protože minule vyváděl tak, že několik drahých váz v přepychovém bytě skončilo na zemi.
Vzali ho k sobě pod ochraná křídla a místní kluci byli tak vstřícní, že ho všemu horlivě učili. Poslouchal je rád, vyprávění o tom, jak někdo místo, aby šel napravo, šel nalevo. Vesměs u Hanse byli samí kluci od třinácti let, většinou uprchlíci z domova nebo ti, kteří měli velké dluhy a všechno mělo proběhnout inkognito.
Většinou všichni měli přezdívky, Kazimir ji nechtěl, stál si při svojem jménu a navíc ho ani nic originálního nenapadalo.
Každý měli svůj rajon, kde stáli jakoby nic, dívali se po přijíždějících autech a vyčkávali na příležitost. On dostal plácek u pošty, stál tam většinou pod okapem a sledoval drahé auta, protože bohatí byli taky blbí.

Kazimir
Takhle jsem ho poznala i já. Stál tam, pršelo a dešťovka mu kapala přes temně černé vlasy, až na modrou mikinu. Nedíval se na mě, hlavu měl sklopenou a poraženecky se díval do země, zraněný světem...

Trvalo mi dlouho, zjistit, co dělá. Došlo mi to až když jsem ho viděla s partičkou kluků, kteří nebyli o nic straší než já a jeden přes druhého pokřikovali, kolik jim to včera táhlo. On šel mezi nimi, úsměv na rtech a když řekl svoji sumu, uznalecky ho poplácali po ramenou. A auta najednou dávala smysl...

Pak to šlo všechno ráz na ráz, stačilo prá dní a věděla jsem jeho jméno, věk a takzvané bydliště. Seznámit se bylo těžké, nedůvěřoval mi a schválně kopal do kamínků. Dával tím najevo svůj odpor. Nicméně, povedlo se mi ho získat a pak i nalákat na kávu.

Začala jsem fungovat jako zpovědnice, všechno mi říkal, o svém strachu, o tom jak neumí milovat a nevěří ničemu, co nevidí.
Naslouchala jsem.
Měl ke mně důvěru, za několik dnů jsem ho viděla s nějakým klukem, šeptal mu a držel se po jeho boku jako klíště. Zamiloval se, pro mě zbyli jen prázdná místa, kdy jeho vyvolený nemohl a já se dívala na něj poprvé jako na někoho, kdo se usmívá pořád a létá v oblacích. Plánuje. Až mu bude osmnáct, chce se odtrhnout od Hanse a pořídit si za našetřené peníze byteček. Chce být jen šťastný...
Přeju mu to a snad mu to vyjde. Hodně štěstí.

Ps: obrázky jsou z devianart.com , jeden je podepsaný, ten druhý ne. Nechci si je přivlastňovat, takže zdroj máte tady ;-)
 
 

Reklama