Na kus řeči

A když se sere, tak se sere

9. října 2011 v 10:05 | Bejb
Občas přemýšlím, co na tomhle světě dělám. Vždyť přece, co z toho, když jsem chytrá a ostatní mi závidí, pořád říkají jak všechno dobře nezvládnu, že vždycky budu mít jedničku. No jo, ale oni už nevidí, že se do toho taky musím naučit a že taháky chci používat jen zřídka, protože co budu dělat potom na střední škole, chci být alespoň minimálně připravená.
Takže za tím, jak jsem chytrá něco bude. Myslím, že nakonec...Blbec to má přece lehčí, zajímá se o to jaký je on sám, jeho hloupost a nevědomost je mnohem lepší, než když já někam přijdu, dozvím se spoustu strašně "krásných" věcí, prozřu a pak mám na celý týden depku. To je fakt úžasný, ještě pořád chcete můj život?
Pak další bod je, že mám lásku. Ale lásku má přece spoustu lidí ne? A navíc láska není jen radost a smích, ale taky bolest a žalm. Když tak občas přemýslím, já se nehodím do vztahu. Neumím věřit, neumím pomoct, dělám samá trápení, sem zbytečně žárlivá a naštvaná, jsem samotář, někdy opravdu nechápu výhody vztahu, nevidím je. Divím se, že vůbec umím milovat, že umím vyjádřit svoje pocity, divím se sama sobě, někteří si myslí, že jsem chytrá, já mám takový pocit, že jsem neuvěřitelný blbec. Nesvěřuju se, nikomu...Další špatná věc, jenomže, pokud chci mít lásku, udržet si to křehké peříčko v dlaních, nebudu na něj přece lít bláto, špinit ho a rozdusávat kamenem ne? I když, částečně to dělám tím, jak ubližuju...Jednoduše řečeno, moje duše je až příliš černá na to, aby ji někdo poznal. Nechci, aby kdokoliv viděl toho démona, tu krvežíznivou saň ve mně.
Rozporuplnějšího člověka nenajdete, to se vsadím, kyby bylo nějaký klání, tak ho vyhraju. Nebudu vypisovat tu protichůdnou osobnost, stejně to k ničemu nebude, stejně si to ani nikdo nepřečte, tak co ?
Nechápu, proč si všichni myslí, že jsem milá a hodná...Větší mrchu nenajdete. Nedodržuju sliby, ze zásady je ani neuzavírám. Umím být neuvěřitelně pomstychtivá, hnusná, vypočítavá když chci. Asi se fakt kolem mě musí chodit po špičkách, možná raději vůbec. Měli by mě dát do nějaký izolovaný komory, tam by mi bylo nejlíp a zároveň by to byl nejlepší trest. Nesnáším společnost, nesnáším samu sebe. Teď si tak hezky píšu všechny svoje negativa, ničím si totálně sebevědomí, ale víte co ? Já stejně nikdy žádné neměla, takže je mi to jedno, jen ať to mám hezky napsaný černý na bílým, jak odporná jsem. Bude se to tu vyjímat. Už je mi všechno jedno, zastřelte mě, zabijte mě, vložte do hrobu a zaklapněte výko, protože bude alespoň o jednoho nehoráznýho debila míň. A je mi jedno, jestli si někdo myslí, že jsem úžasná, hezká, dokonalá, nejsem...
Já jsem jenom odpad, to nejhorší, co může být. Fakt izolace nebo hrob. Jedno z toho a ať mi prosím zpívají kantare. Já jsem fakticky neuvěřitelní píča... Všechno mám když se to tak vezme, měla bych mít dokonalej život a místo toho moje psychika protestuje, kope kolem sebe a ví, že tohle je přesně ono, protože moje srdce, moje duše, je obvázána trním. Ať si, já už vidím jedinou možnost v tom okně. Já už ten svůj život, ten posranej život nezvládám, chci utýct, od všech těch depek, od těch stavů kdy celou hodinu brečím, vzlykám, uvědomuju si, že na světě jsem leda tak na hovno. Už toho mám dost, chci klid, svatej pokoj. Do nebe se nedostanu tak jako tak. Neřeším, v pekle bude aspoň teplo. Zvláštní, až si to někdo přečte, zase jen ubližuju, dávám do ran sůl, nikdy se to nezahojí, to já bych musela být úplně někým jiným. A to nejsem, takže bohužel.
Těší mě stojí vedle vás největší kretén na světě, který se hodí jen pod drn, ale neumře, protože ho nemá kdo zabít, a sám na sebe nešáhne, protože se snaží dodržet alespoň jeden slib v životě...
Další "hezká" věc, já nevím jak ventilovat ty negativní pocity. Dvakrát jsem se pořezala kružítkem, zní to směšně já vím, ale řezat se něčím jiným nešlo. Jo jenomže na to se přišlo, takže už to nedělám, celkem v pohodě, akorát, že takhle jsem ventilovala své city, teď nemám jak. Takže minimálně jednou do týdne chytám záchvaty vzteku nebo breku, hodinu se pak třepu jako ratlík a nevím, co dělat. Houpu se ze strany na stranu a uklidňuju se, nikdo to nepomohlo, vždycky to tu je znova a v mnohem větší míře. Jednou fakt umřu na psychický potíže, není možný, abych toho tolik vydržela. Dyť se furt jenom trápím. A ačkoliv mám pár lidí, kteří mi říkají, že jsou tu jen pro mě, nikdo to neví, nechci aby to věděly, nebudu jim zatěžovat život, nebudu jim říkat, že jsem zralá na provaz. lepší bude, když uvidí ten dokonalý obraz mě, protože mi přijde jako dobrý způsob, když odejdu a nikomu nezatížím život. Čistě moje věc. Neumím se zachránit, ostatní mě taky nezachrání, jen se mi vysmějí a ...Já už prostě víc nesnesu, pořád se přetvařovat, dělat, že je všechno v pořádku, pak na pár hodin o víkendu zapomenout a v neděli ráno to zase odstartovat. Já už prostě nemůžu, jsem rozervaná na kusy, neumím je poskládat, neumím nic. Jsem k ničemu, pro nikoho, na nic... Už to nejde dál. Takhle ne, neumím se změnit, neumím se příjmout, je to jako bych byla v těle někoho jiného, žila život, kdy se jen trápím, život plný bolesti. Ještě chvíli a nevydržím to.
No nic těch keců bylo dost, jdu radši pryč, mějte se o hodně líp než já.

We go back

8. srpna 2011 v 23:34 | Bejb
Není to sen, není to představa, není to blouznění...Tak co ? Otočíš se a náhle jsi tam, v podvědomí všech svých myšlenek, zaobíráš se celou věčností, hodnotíš. Chytáš se toho, na co si vzpomeneš, co jsi cítil. Snažíš se odhalit pravdu a nenalézáš odpověď. Neuvědomuješ si to, houpeš se na tenkém provazu, pod sebou propast, nikde žádné světlo. Vyšplháš nahoru nebo spadneš?

Když se pustíš, budeš chtít nahoru, za světlem, za teplem, za kamarády, za láskou... Je jedno, jak dlouho poletíš, jak rychle a co si přitom stačíš ještě uvědomit. Rozhodneš se.

A když vyšplháš? Myslíš, že se ti to vůbec povede? Vylezeš až nahoru, aby sis mohl stoupnout ve své mysli na pevnou půdu? Stačí chvilka nepozornosti a pád je na světě.

Rozhodni se.

Lezeš nahoru.

Padáš.

A najednou se v tvé mysli něco pohne, vidíš světlo, záchranu. Probudíš se, myšlenky se rozplynou, zemitá půda zmizí. Najednou vidíš zdi, okno a závěs, jak tančí ve větru. Vrátíš se do reality. Co naplat, že ještě před chvíli jsi se díval na jedno místo, hipnotizoval si ho, kolébal ses do rytmu myšlenek. Jsi zpátky a je čas začít žít. Otevřeš okno a nadechneš se vzduchu, celá představa o rozhodnutí, které skončí stejně, se rozplyne, zapomeneš ji, dokud se zase neposadíš na postel a nezačneš sebou klimbat a přemýšlet. Okamžik nebo šance?

Okamžitá šance spravit, co jsi dočinil.

Usmířit se, podat pomockou ruku, usmát se.

Stačí se vrátit do reality...

Má síť

13. února 2011 v 21:21 | Bejb
Je to jako síť, kolem celýho těla, co tě omotává na doživotí…
Zní mi to v hlavě, už několik let, úryvek z písničky, nemůžu si vzpomenout na název skupiny ani nic bližšího, jen krátké úryvky mi stále znějí hlavou.

Potvrzuje to stav, kterým ted procházím, mám kolem sebe síť. Tou síti jsi ty, nechci se tě vzdát, na to tě až příliš miluju, všechny ty blbůstky, které mám v záhlaví profilu, patří tobě,
i když to tak třeba nevypadá, jsou pro tebe. Neumím se vyjadřovat, víš to, dávám to najevo jinak. J
Mluvím v hádankách a ztrácím se v nich. Je to těžké, popsat něco, co cítím. Říct to slovy…

Ale ty to chápeš
a já po osmy měsících můžu říct, že se cítím krásná, milovaná a obklopená láskou i když tě pět dní nevidím, těším se na to, že pro mě přijdeš ke škole a já nebudu muset jít sama, pochlubím se tebou, i když ti to tak nepřijde. Konečně tu bude někdo, komu budu moct skočit do náruče a zabublat, že je to tam nesnesitelný a už tam nikdy nechci.

To, co bylo včera řečeno, usmívám se díky tomu a úsměv mi zmizí počítám až tak ve středu, kdy zjistím, že mám úkolů nad hlavu a nechce se mi žít…

Jsi ale stále se mnou… 

Srát mě se nevyplácí...

14. ledna 2011 v 23:35 | Bejb
Už podruhé mi zkejchnul článek na blogu, takže už ho nenapíšu. Jsem nasraná, protože se mi to stalo už hodněkrát a asi ten blog zabiju! Opravdu! Nejsem zvyklá si nic ukládat, takže jsem o všechno přišla... Už žádné dlouhé proslovy, prostě tu dám body o tom, proč že to vlastně kňučím a hotovo ;)

- obejmutí
- pusa :P
- větší stisk
- pohlazení
- dloubnutí
- obyčejné mlasknutí nebo zabublání

Tak doufám, že ti to pomůže a i když jsem nasraná jako stará svině, tak jsem alespon schopná sepsat tohle, sice to není tak hezký jako předešlé dva články, ale co nadělám, nemůžu za to..
Alespoň tedy takto a chci ještě říct, že je škoda, že ty vlasy půjdeš zkrátit, líbily se mi ty cancourky, které se točily a něco za co můžu tahat. Bude mi to chybět. Ty mi chybíš, když tě nevidím...

B.

Vánoční přání

18. prosince 2010 v 14:06 | Bejb
Vánoce už pro mě neznamenají to, co kdysi. Netěším se na zdobení stromečku ani nehledám tajně dárky. Jediné, co chci je pohoda a klid. Zajímá mě sice, co dostanu pod stromeček, ale už to není stejné jako dřív. Nejsem plná očekávání, nepočítám dny...
Vánoce se pro mě staly obyčejným dnem. Tedy ne tak zcela obyčejným. Stále mám naději, že alespon 24. prosince budu mít to rozechvění žaludku, které se nedá snést a já v duchu počítám.

Stejně jako mě omrzeli všechny vánoční zvyky a začínám nesnášet sníh, nesnáším nakupování dárků. Nikdy nevím, co koupit a většinou jsou to jen maličkosti. Sama pro sebe si přeju stejné věci, nenáročné. Nepotřebuju aby stály co nejvíc, nesnáším drahé dárky, pak se totiž za ty své stydím... Stačí mě něco, co mi napoví, že mě má dotyčný opravdu rád, něco s mým znamením, úplná maličkost, nad kterou se určitě jak se znám rozbrečím, protože v jednoduchosti je krása.

Takže, co si přeji k vánocům, něco malého, pozornost která mi udělá radost, úplně obyčejnou věc. Nebo také něco vlastnoručně vyrobeného. Krabičku s kvalitním čajem, kakaem... Sladkost, kterou mám ráda. Stačí mi málo ke štěstí, a to je jedna z věcí, kterou chci.

Mějte všichni krásné vánoce, já doufám že je budu mít taky krásné a přece jen ve mě hlodá malý červík, který se těší na to, až pažravě svlékne všechny zabalené dárky ;)

Dospělost - jen údaj?

5. listopadu 2010 v 20:45 | Bejb
Zaleží na tom, z jakého konce se za dospělé považujeme. Protože, jestli se za dospělé považujeme, když nám narostou vousy a dostaneme menstruaci, je to úplně jiné, než když jsme schopni samostatně myslet a nabývá nám sebevědomí.
Pokud se rozhodneme pro fyzickou stránku, nikdo nedospěje stejně. Jedna dívka bude už "dospělá" v deseti letech a ta druhá až v patnácti.

Možná je lepší ukázat si to na příkladu, vzpomeňte si například na základní školu, nevím jak to mají ostatní, ale u mě jsou patrné rozdíly dospělosti. Holky jsou fyzicky dospělé, vysoké, se širokými boky a na druhé straně, chovají se jako malé děti, přetahují se o pomůcky a hádají se o tom, která má pravdu. Urážejí se kvůli blbostem a do několika minut jsou schopné ztratit nejlepší kamarádku, protože ony měli pravdu a stále to té druhé připomínají.

Rozhodně tím nechci říct, že se stavím vysoko intelektuálně nad ně, ráda zůstávám dítětem, které ještě nemá tolik poviností, myslí pozitivně a věta typu : "Však se to nějak spraví." zabírá zejména na mého bratra. Je mu dvacet a neumí se o sebe dostatčeně postarat, ale má úžasný přístup k životu a občas mu tu jeho bezstarostnost a hlubokým myšlením závidím...
Dospělost není o tom, kdy si ostatní myslí, že jste dospělí, ale o tom, co si myslíte vy. Cítíte se ještě nevyzrálý, dětští? A nebo naopak si myslíte, že dospělost vám už klepe na dveře?

Většinou je to čistě vaše rozhodnutí, ale jsou i výjimky...;-)

Vzpomeňte si na blízké lidi ve svém okolí, jací jsou oni?

Taky bych měla připomenout, že záleží na vrozeném intelektu. Takzvaný takt, morálka a dobré způsoby. Protože připadá vám normální, když 3-leté dítě vstane, a 3 hod. vkuse běhá jako střelené po bytě a jeho matka si ho nevšímá a bojí se zařvat, ať se uklidní? Nebo co taklhe neumyté dveře? Nevím jak vy, ale já mám ráda když je doma čisto a voňavo, za to děkuju svoji mamince, která se o tohle stará. Někdo je ohleduplný a chápe lidi, zatímco někdo jiný zase křičí a neumí ustoupit, přiznat si chybu...

Z toho vyplívá, že dospělost není jen údaj 18-let na občance, ale taky umění rozhodování, taktnosti a komunikace s lidmi...

Snad se to tak dá říct. A doufám, že mě nikdo neukamenuje za názor, který si vytvářím. :-)

Můj stín

10. října 2010 v 0:42 | Bejb
Můj stín je velké černé nic, které ovšem nesouhlasí s tím, že je to jen nic. Říká si zvláštním cizokrajným jménem a obléká se podivínsky. Miluje barvy a každý se mu za to směje, protože chodí špinavý a otrhaný jako strašidlo. Ale to moje strašidlo nepřekvapí a má na tváři vždycky úsměv, je úplně jiné než já a je sebevědomé...

Za nic na světě bych svůj stín nevyměnila. Je přece tak malý a bezbranný, je ještě naivní.
To malé milé stvoření, které se snaží zlepšit svět svým úsměvem a veselými barvami.

Můj stín je bezcenný, pro okolní svět, ale já si myslím, že nic cennejšího nemám. Snad ho někdy pochopím, to pískající stvoření které mám ráda. Možná že můj stín bude protestovat, ale chová se jako kotě. Vyplazuje jazyk a myslí si, že tohle gesto je ryze provokující. To všechno je můj stín...

Možná to není stín, co když se od mých pat zvedl a zaryl se hluboko duše? Myslím, že stíny nakonec neexistují, ne pro mě, protože stíny jsou zlé a ten můj má do určení zlý, daleko.

Možná, ale jsem to taky já...

Bez duše...

29. září 2010 v 15:36 | Bejb
V životě zakopneme o mnoho klacků, některé se nám zdají jako perfektní zážitky a na jiné bychom radši zapomněli. Při některých si odřeme koleno a u jiných zase vesele skáčeme tam a zpátky, protože jsme šťastní.

Jenže, co když nám některých z těch pomyslných klacků udělí ránu do života a najednou je všechno jinak? Právě jsem jednu z otupujících ran zažila a je to horší, mnohem horší, než když o tom čtete...

Ztratit milovaného člověka je samo o sobě těžké a snad nikdo z nás si neumí zezačátku představit, jak se dožije zítřejšího rána a jak se s tím velkým novým pocitem vypořádá. Co uděláme s bolestí, která je nám náhodově položená na berda?  Jediná možnost je vypořádat se s ní...

Doufám že to dokážu, že budu silná a jeden ztěch klacků zlomím, budu se mu pak vysmívat a tancovat indiánské tance díky zkušenosti, která mě možná posílí. Snad nebudou činy nastávající nějakou překážkou.

Ale také možná, co když jsme se jen unáhlili a chceme něco vzít zpět, přijme to druhá strana?

Vždycky je lepší být na takovýto klacek s někým, než sám a bez pomoci. Možná, že vám dotyčný poradí a ukonejší vaši pýchu. Už se těším, až si udělám čajový dýchánek.

Děkuju V. , M. a K. že mi pomohli, poradili a díky nim se cítím líp. :-)

Snad mám takové štěstí nebo mě smůla nemá ráda, ale šťastné konce jsou nejlepší...:-)

Za zavřenými víčky...

17. září 2010 v 21:45 | Bejb
Svět se otáčí, ty padáš a ten malý nicotný pocit ti připomíná, že pro tebe tady není místo. Všechno je červené, v barvě, kterou nesnášíš, zdi se stlačují a okenice bouchají. Tvůj svět je tak vzdálený a nereálný oproti tomuhle. Všechno se zdá neuchopitelné, jsi zavřeným ptákem v kleci, nemůžeš dýchat, hrdlo se stahuje a ty cítíš slzy jak ti stékají po tvářích. Vytratilo se slunce a zůstává jen měsíc, se svou nepochopenou temnotou, která láká vlky vít. To všechno vidíš za zavřenými víčky a snažíš se pochopit...

Jak skličující je temnota? Co všechno dokáže pocit prázdnoty? Jak velká je síla bolesti? Jsou opravdu oči zrcadlem duše?
Pokládáš si otázky a nenalézáš odpovědi, je to o tolik složitější než na začátku a přemíra klidu jakoby vyprchala. Ten sladký sen jakoby odešel a zůstala jen nedojedá slupka. Proč je člověk ovládán pocity?
Protože je to jediný způsob jak žít...

Noční můry přestaly, klid se vrátil, šum listí utichl. Všechno se vrátilo zpět. Děsivé stíny nepřecházeli po pokoji a ty sis nemusel přetahovat přikrývku přes hlavu, se strachem, že ti ji některá z těch příšer ukousne.  A teprve poté si uvědomíš, že to byl jen sen, noční můra, která tě straší každou noc...

Protože existuje něco, co nedokáže nikdo na světe ovládat - podvědomí, sny, pocity. Nikde se nedají naučit, nedají se získat ani koupit, ale přesto jsou ... Ale proč jsou věci tak složité?

To je mi jen chápeme špatně. A sny nám sdělují pravdu. Své sny si nepamatujeme po většinu nocí. Spánek má několik fází, většinou si pamatujeme jen zlé sny a nebo takové, kterým nerozumíme. A jsme zase na začátku.

Na začátku zlého snu, kdy běžíme po lese a sotva popadáme dech a najednou se blískne v dálce naděje a noční můra končí...
 
 

Reklama