A když se sere, tak se sere

9. října 2011 v 10:05 | Bejb |  Na kus řeči
Občas přemýšlím, co na tomhle světě dělám. Vždyť přece, co z toho, když jsem chytrá a ostatní mi závidí, pořád říkají jak všechno dobře nezvládnu, že vždycky budu mít jedničku. No jo, ale oni už nevidí, že se do toho taky musím naučit a že taháky chci používat jen zřídka, protože co budu dělat potom na střední škole, chci být alespoň minimálně připravená.
Takže za tím, jak jsem chytrá něco bude. Myslím, že nakonec...Blbec to má přece lehčí, zajímá se o to jaký je on sám, jeho hloupost a nevědomost je mnohem lepší, než když já někam přijdu, dozvím se spoustu strašně "krásných" věcí, prozřu a pak mám na celý týden depku. To je fakt úžasný, ještě pořád chcete můj život?
Pak další bod je, že mám lásku. Ale lásku má přece spoustu lidí ne? A navíc láska není jen radost a smích, ale taky bolest a žalm. Když tak občas přemýslím, já se nehodím do vztahu. Neumím věřit, neumím pomoct, dělám samá trápení, sem zbytečně žárlivá a naštvaná, jsem samotář, někdy opravdu nechápu výhody vztahu, nevidím je. Divím se, že vůbec umím milovat, že umím vyjádřit svoje pocity, divím se sama sobě, někteří si myslí, že jsem chytrá, já mám takový pocit, že jsem neuvěřitelný blbec. Nesvěřuju se, nikomu...Další špatná věc, jenomže, pokud chci mít lásku, udržet si to křehké peříčko v dlaních, nebudu na něj přece lít bláto, špinit ho a rozdusávat kamenem ne? I když, částečně to dělám tím, jak ubližuju...Jednoduše řečeno, moje duše je až příliš černá na to, aby ji někdo poznal. Nechci, aby kdokoliv viděl toho démona, tu krvežíznivou saň ve mně.
Rozporuplnějšího člověka nenajdete, to se vsadím, kyby bylo nějaký klání, tak ho vyhraju. Nebudu vypisovat tu protichůdnou osobnost, stejně to k ničemu nebude, stejně si to ani nikdo nepřečte, tak co ?
Nechápu, proč si všichni myslí, že jsem milá a hodná...Větší mrchu nenajdete. Nedodržuju sliby, ze zásady je ani neuzavírám. Umím být neuvěřitelně pomstychtivá, hnusná, vypočítavá když chci. Asi se fakt kolem mě musí chodit po špičkách, možná raději vůbec. Měli by mě dát do nějaký izolovaný komory, tam by mi bylo nejlíp a zároveň by to byl nejlepší trest. Nesnáším společnost, nesnáším samu sebe. Teď si tak hezky píšu všechny svoje negativa, ničím si totálně sebevědomí, ale víte co ? Já stejně nikdy žádné neměla, takže je mi to jedno, jen ať to mám hezky napsaný černý na bílým, jak odporná jsem. Bude se to tu vyjímat. Už je mi všechno jedno, zastřelte mě, zabijte mě, vložte do hrobu a zaklapněte výko, protože bude alespoň o jednoho nehoráznýho debila míň. A je mi jedno, jestli si někdo myslí, že jsem úžasná, hezká, dokonalá, nejsem...
Já jsem jenom odpad, to nejhorší, co může být. Fakt izolace nebo hrob. Jedno z toho a ať mi prosím zpívají kantare. Já jsem fakticky neuvěřitelní píča... Všechno mám když se to tak vezme, měla bych mít dokonalej život a místo toho moje psychika protestuje, kope kolem sebe a ví, že tohle je přesně ono, protože moje srdce, moje duše, je obvázána trním. Ať si, já už vidím jedinou možnost v tom okně. Já už ten svůj život, ten posranej život nezvládám, chci utýct, od všech těch depek, od těch stavů kdy celou hodinu brečím, vzlykám, uvědomuju si, že na světě jsem leda tak na hovno. Už toho mám dost, chci klid, svatej pokoj. Do nebe se nedostanu tak jako tak. Neřeším, v pekle bude aspoň teplo. Zvláštní, až si to někdo přečte, zase jen ubližuju, dávám do ran sůl, nikdy se to nezahojí, to já bych musela být úplně někým jiným. A to nejsem, takže bohužel.
Těší mě stojí vedle vás největší kretén na světě, který se hodí jen pod drn, ale neumře, protože ho nemá kdo zabít, a sám na sebe nešáhne, protože se snaží dodržet alespoň jeden slib v životě...
Další "hezká" věc, já nevím jak ventilovat ty negativní pocity. Dvakrát jsem se pořezala kružítkem, zní to směšně já vím, ale řezat se něčím jiným nešlo. Jo jenomže na to se přišlo, takže už to nedělám, celkem v pohodě, akorát, že takhle jsem ventilovala své city, teď nemám jak. Takže minimálně jednou do týdne chytám záchvaty vzteku nebo breku, hodinu se pak třepu jako ratlík a nevím, co dělat. Houpu se ze strany na stranu a uklidňuju se, nikdo to nepomohlo, vždycky to tu je znova a v mnohem větší míře. Jednou fakt umřu na psychický potíže, není možný, abych toho tolik vydržela. Dyť se furt jenom trápím. A ačkoliv mám pár lidí, kteří mi říkají, že jsou tu jen pro mě, nikdo to neví, nechci aby to věděly, nebudu jim zatěžovat život, nebudu jim říkat, že jsem zralá na provaz. lepší bude, když uvidí ten dokonalý obraz mě, protože mi přijde jako dobrý způsob, když odejdu a nikomu nezatížím život. Čistě moje věc. Neumím se zachránit, ostatní mě taky nezachrání, jen se mi vysmějí a ...Já už prostě víc nesnesu, pořád se přetvařovat, dělat, že je všechno v pořádku, pak na pár hodin o víkendu zapomenout a v neděli ráno to zase odstartovat. Já už prostě nemůžu, jsem rozervaná na kusy, neumím je poskládat, neumím nic. Jsem k ničemu, pro nikoho, na nic... Už to nejde dál. Takhle ne, neumím se změnit, neumím se příjmout, je to jako bych byla v těle někoho jiného, žila život, kdy se jen trápím, život plný bolesti. Ještě chvíli a nevydržím to.
No nic těch keců bylo dost, jdu radši pryč, mějte se o hodně líp než já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čapican Čapican | Web | 14. října 2011 v 19:21 | Reagovat

Proč tohle píšeš a zveřejnuješ, když víš, že mi to ubližuje ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.