Můj stín

10. října 2010 v 0:42 | Bejb |  Na kus řeči
Můj stín je velké černé nic, které ovšem nesouhlasí s tím, že je to jen nic. Říká si zvláštním cizokrajným jménem a obléká se podivínsky. Miluje barvy a každý se mu za to směje, protože chodí špinavý a otrhaný jako strašidlo. Ale to moje strašidlo nepřekvapí a má na tváři vždycky úsměv, je úplně jiné než já a je sebevědomé...

Za nic na světě bych svůj stín nevyměnila. Je přece tak malý a bezbranný, je ještě naivní.
To malé milé stvoření, které se snaží zlepšit svět svým úsměvem a veselými barvami.

Můj stín je bezcenný, pro okolní svět, ale já si myslím, že nic cennejšího nemám. Snad ho někdy pochopím, to pískající stvoření které mám ráda. Možná že můj stín bude protestovat, ale chová se jako kotě. Vyplazuje jazyk a myslí si, že tohle gesto je ryze provokující. To všechno je můj stín...

Možná to není stín, co když se od mých pat zvedl a zaryl se hluboko duše? Myslím, že stíny nakonec neexistují, ne pro mě, protože stíny jsou zlé a ten můj má do určení zlý, daleko.

Možná, ale jsem to taky já...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 N N | 10. října 2010 v 13:00 | Reagovat

Hezky napsano,zajimava metafora,hezke...:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.